Ach… Právě jsem se vrátil z výletu… Z Výletu, který pro nás připravilo Rotary. Během dvou týdnů jsme procestovali Arequipu, Colca kaňon, Puno, jezero Titicaca s ostrovem Amantaní, Cusco, Duhové hory a Machu Picchu a spoustu dalšího… Tyto dva týdny mi toho daly spoustu. Uvědomil jsem si, jak důležité je kamarádství a že jsem si vybral správně. Peru je nepředstavitelně krásná a rozmanitá země…
Výlet nebyl povinný. Sešli jsme se všichni ze všech měst, kde bydlíme. Což je Lima, Arequipa, Cusco, Ica a Puno. Sešli jsme se všichni až na jednu dívku od nás z Arequipy, která nemohla díky nemoci. Výlet nebyl povinný a jel zkrátka každý, kdo zaplatil. Výlet stál 1190 amerických dolarů. Což je hodně. Hodně. O to víc mě štvalo, když jsem zjistil, že bydlíme v luxusních hotelech a jíme v kvalitních restauracích. Myslím, že bychom to zvládli v normálních hotelech a restauracích a nemuseli platit tak hodně peněz. Kvalitní jídlo a luxus je ale bohužel kultura Rotary od počátku věků. Nebo bohužel… Samozřejmě jsem si na luxus zvykl a bylo to nesmírně super! Ale ta vidina peněz mě stále tížila.
Arequipa
Sjeli jsme se v Arequipě a strávili tu první dva dny. Pro nás Arequipeňáky – woow… Nebudu skrývat, že jsem se tyto dva dny nudil. Většinu navštívených věcí jsem znal. Toť Arequipa…
Colca kaňon
Po programu v Arequipě jsme přejeli na území Colca kaňonu. Bydleli jsme ve skvělém hotelu s přírodními termálními prameny. Voda je ohřívána vulkánem a bylo to z ní cítit. Koňásání v teplé vodě byl program hned po příjezdu na celé odpoledne.
Následující den jsme jeli přímo do kaňonu. Hrozně moc jsem se do hor těšil. Moc mi chybí. Colca kaňon je druhý nejhlubší kaňon světa (před pár lety našli nejhlubší v Číně) a je přezdíván jako Grand kaňon Jižní Ameriky. Turisté sem zavítají nejen kvůli kaňonu, ale také k pozorování kondomů… Kondomů??? Ano! Google překladač mi ptáka Kondor přeložil jako kondom (Haha vtip co?! Ano, s Annie jsme se tomu smáli do konce výletu!). Kondor andský je typický pro Peru a konkrétně pro Colca kaňon. Tento pták má rozpětí křídel kolem 3,2 metrů a je to jeden z největších létajících ptáků světa.
Po příjezdu do kaňonu jsem byl ohromen neuvěřitelným prostorem. Jak může být něco tak velkého a hlubokého?! Nechtělo se mi tomu věřit… Odpojil jsem se od skupiny a byl chvíli sám. Díval se na nekonečnou krajinu a poslouchal klid světa. Nesmírně jsem si užíval, že jsem sám. A pak jsem uviděl toho největšího ptáka v mém životě! (Lol Dane!!)
Přímo zpod útesu vzlétl kondor. Nedokázal jsem si představit, jak velké je zvíře s rozpětím 3,2 metrů, dokud jsem ho neuviděl. Majestátně stál vysoko ve vzduchu a vyhlížel mršinu. Působil velmi klidným dojmem.
Na druhý den bohužel pršelo. Čili jsme nemohli jít na další ‚túru‘. Nesportovní děcka navíc byly velmi unavené a tak jsme strávili čas v termálních bazéncích. Ač jsem se těšil na procházku i toto bylo příjemné. Představte si, že sedíte v horké vodě na lávových kamenech, na hlavu vám prší studený déšť, bubnuje do země a listí stromů, nedaleko šumí řeka a vy se díváte na nekonečné hory skryté v mlze… Po obědě jsme vyjeli do Puna!
Naše cestování
Stojí za zmínku, jak jsme celou dobu cestovali. Ve třech autobusech. Nebo přesněji ve dvou velmi malých autobusech a jedné dodávce. Naštěstí jsem byl vylosován do menšího z malých autobusů a nebyl jsem v dodávce. A také jsem měl tu čest cestovat s Dominikem Hüllem. To je jeden obtloustlý Němec, který vlastní repráček. Který pořád hraje. Čili v našem autobuse jsme se nikdy nenudili. Hudba hrála a my se dívali na nekonečnou krajinu plnou suchých stepí, alpak a vikuň.
Nebo, což bylo zábavnější, jsme zpívali. Nebo spíš řvali… A to celé hodiny! Pouštěli jsme si rap v našich mateřských jazycích. Peru je hodně velká země a kvůli bezpečnosti autobusy jezdí maximálně 70-80 km/h. Čili cestování bylo dlouhé, ale rozhodně jsme se nenudili. Na cestu jsem se vždy těšil!
Cestovali jsme celý den. Jak kvůli zmíněné rychlosti a délce, ale také kvůli zastávkám na památky. Jeli jsme trasou, která nabízela četnost památek po kultuře Inků. Tyto přestávky byly velmi zajímavé!
Puno
Do Puna jsme přijeli již za tmy, deště a velké zimy. Což nám trošku zhoršilo náladu. Ještě víc nám ji zhoršilo zjištění, že holky budou v jiném hotelu než kluci. Co nám náladu nezhoršilo, ale naopak nás to pobavilo, že budeme s Vincentem (kamarád z Německa, taky je v Arequipě) sdílet pokoj s Felixem. Felix je nejstarší rotarián, co na výletě byl. Je to takový vitální děda, pro mě vtipný, pro většinu nesnesitelný.
V Puně toho moc nenajdete. Je to pouze velké město u jezera Titicaca. Na jezero jsme vyrazili druhý den a strávili jsme zde tři dny na ostrově Amantaní… Pro mě nejkrásnější místo na planetě, na kterém jsem kdy byl (samozřejmě až po Doloplazském lese a táborové louce). Moc rád o něm v nejbližší době napíšu samostatný článek.
Po návratu do Puna jsme měli společný meeting v Rotary clubu Puno a hodinu a půl volno. Na druhý den jsme vyrazili do Cusca!
Dorty
Denně jsme měli dort! Ano, vyšlo to tak vtipně, že jsme opravdu denně měli chutný narozeninový dort! První čtyři dny měl někdo z nás narozeniny. Další den se Henry, hlavní rotarián, spletl s následujícím dortem o den. Další den jsme měli druhý, aktuální dort na člověka včera. Pak měl narozeniny řidič našeho autobusu. Potom zase jeden rotarián náhodně koupil pro nás studenty dort na přivítání v Punu… A takto to šlo každý den!
Cusco
Blížili jsme se ke Cuscu a já zasněně pozoroval přírodu. Poprvé za dva měsíce jsem spatřil to, po čem se mi hned od příjezdu do Peru stýská. A to je les. Krásné, zelené, živé stromy. Nebyl to les jako v ČR, ale zkrátka byl to les. Všude okolo Cusca bylo spoustu stromů a zeleně, tak jako nikde v Peru.
Na hotely jsme byli opět rozděleni na holky a kluky. Super…! Nevím, jak to vzniklo, ale Rotary to nějak nezorganizovalo, protože jsem hodinu čekal na pokoj a pak mi bylo řečeno, že budu sám nebo za mnou přijde Felix. Což jsem se zděsil, když jsem uviděl manželskou postel se dvěma krásně poskládanými bílými ručníky do tvaru labutí, jak se milostně třou bříšky a dávají si zobáčky pusu… Naštěstí jsem byl nakonec sám, čímž mi bylo darováno to, po čem jsem toužil. Chvíle klidu.
Vstávali jsme ve 2:00 a na programu byly Duhové hory. Nejde popsat, jak hodně jsem se těšil! Na hory a ještě k tomu duhové!! 3 hodiny jsme jeli z Cusca k Duhovým horám. Samozřejmě jsem v autobuse nespal a po příjezdu na místo jsem byl úplně vyfluslý. Valná většina děcek si koupila koně, který je vyvezl nahoru. Nebo ne úplně nahoru, ale pod vrchol. U mě to nepřicházelo v úvahu a moc jsem se těšil, až ji vyšplhám. Sportuji denně, čili by to pro mě neměl být problém. Ale byl… Výška. Šplhali jsme do 5000 m. n. m. a na mém dýchání to šlo značně znát. Naštěstí to byl jen jediný problém, ale velký. Šlo se opravdu špatně.
Ale spolu s Anou, dívkou z Brazílie, jsme to zvládli! A pocit? Nepopsatelný. Na fotkách to není moc hezky vidět, ale duhové hory jsou opravdu duhové! Za další ta hloubka a prostor. Představte si údolí v Tatrách, ale tak pětkrát hlubší a větší. No a nakonec je to moje první 5-ti tisícovka v životě! Děkuji Ti živote, že už v 17 letech jsem měl tuto možnost!
Po cestě dolů na mě padla nesmírná únava a myslel jsem, že umřu. Neumřel a tento den patřil k mým nejhezčím za celé dva měsíce.
Další den jsme jezdili po okolí Cusca po starodávných památkách Inků. Tento den byl velmi zajímavý, ale nic moc extra se nestalo. Až na to, že nechápu Inky. Jak to zvládli?! Stále si myslím, že všechny jejich chrámy, budovy a obětní místa postavili mimozemšťané. Slyšel jsem to v dokumentu, když mi bylo asi pět..
Další den jsme vyrazili na Machu Picchu. Machu Picchu je jeden ze sedmi divů světa. Proto si myslím, že si stejně jako překrásný Amantaní zaslouží vlastní článek.
Po Machu Picchu nás čekal už poslední den v Cuscu a poslední den našeho dvoutýdenního výletu. Děcka z Limy odjížděly v 15:00 a my z Arequipy a Icy ve 21:00. Celý den jsme měli volný program. Což mě popravdě trošku zklamalo. Rotary se tady vyžívá v dlouhých a srdceryvných proslovech, ale o ukončení výletu ani slovo. Těšil jsem se, až nám Henry poví, že nám děkuje za tento výlet, kde se nikomu nic nestalo a nikdo nemusel být vyloučen. Všichni se rozloučíme a půjdeme vlastní cestou. Tak to bohužel nebylo.
Tento volný den jsem strávil s Annie a Grace a dvakrát jsem sám vyšplhal na horu poblíž Cusca. Našel jsem si místečko, kde jsem se v klidu posadil, díval se na obrovské krásné Cusco a děkoval. Děkoval, že jsem na rok v Peru. Že jsem si našel opravdu skvělé kamarády. Měl možnost prožít tento dlouhý a krásný výlet. Že jsem neprovedl nic, za co bych byl vrácen zpět do České republiky. Děkoval, že žiju. Nevím, jestli mě tomuto naučilo mé církevní gymnázium, kde se děkuje za každou maličkost, ale tady v Peru děkuji často a hodně. Mám proč.
Výšková nemoc
Výlet začal nejníže v Arequipě, která je 2300 m. n. m. a za celý výlet jsme se nedostali pod 3300 m. m. m. Jihovýchodní Peru je celkově hodně vysoko. Je totiž v Andách. Po prvních dnech výletu, kdy se přišlo na nedostatek kyslíkových bomb, odjel celý jeden autobus děcek do nemocnice, kde strávily nějaký ten čas. Při procházce se stalo, že občas pár lidí jen tak omdlelo. Nebo se někdo pozvracel. Myslel sis, že jsi potkal Zombie, ale on to byl jen tvůj odkrvený kamarád!
Bylo to mega vtipný!!! Ano, směje se mi to, když jsem neměl žádný problém. Ale opravdu rád jsem se tiše zasmál nad smůlou jiných lidí. Taky se mi po tom stýská, za dva měsíce bez Dana.
Já naštěstí žádnou výškovou nemocí netrpěl. Každé ráno jsem pil čaj z koky a čmuchal muňu (kytka). To mi bohatě stačilo!
Návrat domů
Polovina lidí už byla na cestě a my Arequipeňáci čekali v hotelu. Panovala poklidná smířená nálada. Kdosi řekl, že pojedeme nejluxusnějším autobusem v Peru. Nevěřil jsem. Sice se totiž naše společnost jmenuje Excluziva, ale takových názvů je tu spoustu. Travel queen, Bestbus, Best travel, King-of-travel… Věřit jsem ale měl… V životě jsem neviděl luxusnější autobus a ani by mě nenapadlo, že něco takového existuje.
V jedné řadě místo čtyř sedadel byly tři. Na plochu tří sedadel za sebou připadalo pouze jedno. Kdykoliv jste chtěl, ze sedadla se udělala postel. Pohodlná jako mráček. Prostor. Neuvěřitelný prostor. Raději nepřemýšlím nad tím, kolik to stálo…
Ráno jsme přijeli do Arequipy. Vybafl na nás horký suchý vzduch. A začalo se mi stýskat po Cuscu. Cusco bylo celé zelené a vlhké.. Pršelo tam a byla příjemná zima… Ač jsem v Arequipě velmi šťastný, Cusco, co se týče přírody a ovzduší, je pro mě lepší. Mnohem.
Zavřel jsem se doma v pokoji a padl na mě smutek. Připadal jsem si jako Nohavica v roce 2000. Což je hodně o samotě. Najedou jsem byl sám bez kamarádů, se kterými můžu mluvit. Odkázán jen na sebe a španělštinu, která se mi protiví. Sám, s vidinou ne moc světlých zítřků. Zítřku školy, která je nekonečná a nic se v ní nedělá… Stereotyp.
Chtěl bych být ve vlhkém Cuscu a sedět na mém místě na hoře s Annie a Grace. Dvěma 18 -ti letýma američankama, se kterými jsem si začal nesmírně rozumět. Stále jsme se smáli a bavili se…
Ne moc veselé ukončení tak nezopakovatelného dobrodružství. Ale to je na tom právě tak krásné. Nezopakovatelné..
Sám v Perú 